Jistě si všichni pamatujete na letošní první srpnový den, kdy agent dohazovač zákazníků rozvodovému průmyslu Hodina alias Střídavka protestoval s hajzlvíkem před Ústavním stolcem. Musíte si to pamatovat, protože s vlezlostí sobě vlastní tím pak spamoval všechny diskuse.

Obrázek z „prostestu“ byl převzat z diskuze Iustin. V popředí na obrázku není dohazovač Hodina, ale jeho patolízal předseda Unie otců Valentin Papazian. To je ten „kamarád“, který bez souhlasu autora přeposílá soukromou korespondenci třetím osobám (Hodinovi), které pak na autora zprávy podívají trestní oznámení. I takové „kamarády“ a „spoluhráče“ máme v tom našem otcovském hnutí (více zde Senátní dozvuky).

„Protest s hajzlvíkem“ zůstal bez povšimnutí novinářů kromě Parlamentních listů, které jsou poměrně „názorově otevřené“. Redaktorka Alena Hechtová přes skutečně „velké porozumění“ pro rozvedené otce snící o střídavé péči bezděky ve dvou větách naprosto přesně odkryla jádro problému.

Soudy vytvářejí polosirotky, už s tím něco udělejte

Na webových stránkách s názvem stridavka.cz lze naleznout zprávu o tom, že ani v loňském roce 2012 nedošlo v naší zemi k zásadnější změně stavu, kdy se z rozhodnutí ‚nezávislých soudů stává mnoho tisíc dětí každým rokem polosirotky. Jak je patrné, webové stránky založili fanoušci střídavé péče i lidé zklamaní tím, že se cítí být násilně odříznuti od svých potomků – nalézt se tam dají i různé studie a průzkumy či zkušenosti ze zahraničí.

Pravdou však je, že není důvod nevěřit tomu, že soudy snad ve většině případů rozhodují ve prospěch dětí, a to se ne vždy může druhému rodiči líbit. I s takovými případy lze při poslechu „stížností“ takto postižených počítat.

Zdroj Parlamentní listy Soudy vytvářejí polosirotky, už s tím něco udělejte.

Střídavá péče o děti je ze všech špatných řešení manželského „nedorozumění“ skutečně asi nejlepším řešením a zcela nepochybně se najde mnoho otců, kteří jsou schopni se vší láskou o svoje děti pečovat stejně dobře jako matky. Každá „mince“ má ale i svoji „druhou stranu“, proto je zároveň nutno zdůraznit, že

střídavá péče je rozumně realizovatelná jen
ve velmi malém procentu případů!

Právě tento fakt je ale všelijakými agenty dohazovači zákazníků rozvodového průmyslu (právní poradny Střídavky) zamlčován a naivní rozvedení otcové se pak až fanaticky upínají ke střídavé péči. Najdou se i otcové, kteří bezhlavě usilují o střídavou péči s naprosto hloupou představou, že na dítě nebudou muset platit výživné. Kdyby věděli, co taková péče o dítě stojí peněz, nejspíše by si ještě rádi dítě od matky jen „půjčovali“.

V důsledku toho pak i při celkem snadno předvídatelném zamítnutí střídavé péče přichází obrovské zklamání a nespokojenost, o které píše redaktorka Parlamentních listů Alena Hechtová. To však v  tom lepším případě, protože návrhem na střídavou péči mezi rodiči obvykle vypukne nelítostná válka, kterou v drtivé většině případů prohraje otec. Matka odtáhne děti z dosahu otce třeba až na druhý konec republiky a otec po nepředstavitelných tahanicích skončí jako lidská troska s exekucí či nějakým trestným činem na krku.

Důvěra ve spravedlivé rozhodování soudních stolic je všeobecně nízká, přesto většina lidí (stejně jako redaktorka Parlamentních listů Alena Hechtová) „nemá důvod nevěřit tomu, že soudní stolice snad ve většině případů rozhodují ve prospěch dítěte“. Když se z médií dozvíte, že byli z vazby popuštěni cigoši, kteří v Duchcově zmlátili manželský pár nebo zkorumpovaný politik, tak to dokáže hodně nas..t,  ale stále to nemá takovou sílu, jako když poznáte „spravedlnost“ v podání soudních stolic na vlastní kůži.

Je tedy skvělé, když se najdou aktivní lidé, kteří bojují za práva otců, ale na „protestu s hajzlvíkem“ před Ústavním stolcem bylo něco podivného. V okolí ústavního stolce je totiž zakázáno demonstrovat, aby ústavní stolice měly dostatek klidu na tvorbu lidsko-právních pohádek.

Zákon o Ústavním soudu

§ 25

Zajištění pořádku

Zakazují se shromáždění v okruhu 100 m od budov Ústavního soudu nebo od míst, kde Ústavní soud jedná.

Jistě si tedy dokážete představit, jak by asi dopadl známý otcovský aktivista Fiala nebo Meszner, kdyby se promenádovali s halzlvíkem před Ústavním stolcem. Minimálně by byli odvlečeni k podání vysvětlení. „Aktivisty“ Hodiny alias Střídavky si však nikdo ani nevšiml, přestože jsou nad vchodem a na každém rohu ústavního paláce kamery. Jak je to možné?

Nabízejí se dvě vysvětlení. Buď policejní ochranka vyhodnotila „aktivistu“ Hodinu jako naprosto neškodného pomatence, se kterým nemá smysl se zabývat nebo konspirační teorie, že byl odhalen jako škůdce v otcovském hnutí (Projednání Petice za rodičovskou rovnoprávnost v Poslanecké sněmovně) a tak z něj bylo potřeba opět vytvořit zaníceného otcovského aktivistu, aby na sebe mohl vázat naivní hlupáky a budovat neškodnou virtuální opozici zločinnému systému. Těžko říct, které z možných vysvětlení je více reálné, ale soudní stolice jsou zákeřné a odpověď na „protest s hajzlvíkem“ přišla velice rychle.

Rozvedení otcové, kteří sní o střídavé péči, jistě velmi dobře znají nález Ústavního stolce III. ÚS 1206/09. To je ten, jak měl před třemi roky darebák Rychetský slabší chvilku a  naznal, že nesouhlas jednoho z rodičů není důvodem k zamítnutí střídavé péče a dnes tvoří základní argumentační kámen rozvedených otců šířený na webových stránkách fanklubu střídavé péče a dalších otcovských stránkách. Právě tímto argumentem (nálezem) se před Ústavním stolcem oháněl obecnými stolicemi zklamaný žadatel střídavé péče.

II. ÚS 1649/13

V ústavní stížnosti stěžovatel vyslovil přesvědčení, že střídavá výchova by byla možná a zájmům nezletilého by vyhovovala. Nezletilý má k oběma rodičům dobrý vztah a oba rodiče mají předpoklady pro jeho zdárnou výchovu; střídavou péči ostatně navrhl i kolizní opatrovník nezletilého. Stěžovatel poukázal na chování matky, která sice tvrdila, že je ochotná umožnit styk otce s dítětem v širším rozsahu, avšak otci nic takového nenabídla a o jakoukoliv realizaci v tomto směru se nepokusila. Přestože neochota matky dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem nebyla podle obecných soudů prokázána, stala se důvodem pro zamítnutí návrhu na střídavou péči. Stěžovatel je však přesvědčen, že nesouhlas matky může být relevantní pouze tehdy, je-li vybudován na důvodech, jež jsou způsobilé intenzivním způsobem negativně zasahovat do zájmu dítěte, což v daném případě zjištěno nebylo.

Nedávno jmenovaná ústavní stolice Milada Tomková (zároveň se stala místopředsedkyní Ústavního stolce) proto v nálezu II. ÚS 1649/13 vysvětlila, jak to tenkrát s tím nesouhlasem druhého rodiče ve slabé chvilce darebák Rychetský vlastně myslel a nelze přehlédnout, že toto doplňující vysvětlení přišlo bezprostředně po „hajzlvíkovém protestu“ hlavního šiřitele tohoto argumentu (nálezu darebáka Rychetského), ačkoliv za předchozí  tři roky jeho závaznosti nebyl stěžovatel rozhodně jediný, kdo tento argument použil. 

II. ÚS 1649/13

Ve věci řešené nálezem sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363) se Ústavní soud vyjádřil k situaci, kdy jedinou překážkou v prvním řízení o svěření dítěte do výchovy obou rodičů byl nesouhlas jednoho z rodičů a soud se blíže nezabýval důvody tohoto nesouhlasu a nezjistil, zda by tvrzené skutečnosti intenzivním způsobem negativně zasahovaly do zájmu dítěte. Ústavní soud má v projednávané věci za to, že nosné rozhodovací důvody citovaného nálezu nemohly být v projednávané věci sledovány, neboť řízení před Okresním soudem v Kladně završené ústavní stížností napadenými rozhodnutími nebylo prvotním řízením o výchově nezl. Jana, ale řízením o návrhu otce na změnu výchovy, ve kterém bylo možné hodnotit pouze ty změny, které eventuálně nastaly v poměrech účastníků řízení za dobu od předchozí úpravy (v prosinci 2009).

Pouhý nesouhlas druhého rodiče tedy není důvodem k odmítnutí střídavé péče pouze v případě „prvního rozhodnutí“ a pokud již jednou bylo rozhodnuto o výlučné péči, tak se v podstatě není o čem bavit, protože žádná změna poměrů nenastala. V tom má Ústavní stolec celkem pravdu, protože matka by se střídavou péčí nesouhlasila ani při prvním rozhodnutí.

Díky hajzlvíkovmu protestu tak přišlo „konečné řešení otcovské otázky“. Velká část otců se totiž k prvnímu opatrovnickému řízení žene s bláhovými představami a střídavou péči ani nežádají, protože naivně podlehnou slibům manželky, že s „půjčováním“ dětí nebude žádný problém. To se pochopitelně po pravomocném rozhodnutí o výlučné péči velmi rychle změní a teprve pak začnou hledat řešení, jak nepřijít o děti a vcelku pochopitelně se jim zalíbí střídavá péče.

Čistě pro úplnost se ještě podíváme na další „nosné důvody“, ze kterých Ústavní stolec naznal, že odmítnutím návrhu na střídavou péči obecnými stolicemi nedošlo k porušení základních lidských práv a stížnost odmítl.  

II. ÚS 1649/13

Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzení stěžovatele o porušení Úmluvy o právech dítěte, neboť obecné soudy měly k dispozici vyjádření nezletilého učiněného ve Středisku pomoci ohroženým dětem Rosa, a pokud jim toto vyjádření postačilo pro rozhodnutí a odůvodněně nepovažovaly za nutné nezletilého zatěžovat dalším znaleckým zkoumáním, lze takový postup akceptovat, neboť není nezbytné, aby dítě projevilo své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají, jen přímo. Může tak učinit též prostřednictvím svého zástupce či prostřednictvím příslušného, zákonem zřízeného, orgánu. Konečné hodnocení zájmů nezletilého dítěte však vždy přísluší opatrovnickému soudu, který také musí korigovat případné představy a názory dítěte o tom, co je pro něj v konkrétní věci vhodné a co nikoli.  

Jak vůbec mohlo stěžovatele napadnout, že by se mohlo jednat o nějaké porušení Úmluvy o právech dítěte, když se ve Středisku pomoci ohroženým dětem Rosa naprosto ničím neovlivněné dítě vyjádřilo, že střídavou péči nechce? K tomu není co dodat!

Výběr z knihovny lidsko-právních pohádek Nalus - srpen 2013

III.ÚS 2202/13

Stěžovatel po podrobné rekapitulaci průběhu a výsledku řízení před obecnými soudy, které se týkalo úpravy poměrů rodičů k nezletilému Šimonu Váchovi a výkonu rozhodnutí o úpravě styku s nezletilým Šimonem, nesouhlasí se změnou rozsudku soudu prvního stupně, neboť podle jeho názoru touto změnou byl soudem prvního stupně upravený styk stěžovatele s jeho nezletilým synem značně redukován, přičemž k takovému rozhodnutí prý nebyl žádný důvod a především nebyl v zájmu nezletilého. Stěžovatel polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že rozsah úpravy styku s jeho nezletilým synem, vymezený v rozsudku soudu prvního stupně, je nadměrný (nadstandardní), hraničí se střídavou péčí a že narušuje smysl a účel rozhodnutí o svěření nezletilého Šimona do výchovy jeho matky. Stěžovatel tvrdí, že odvolací soud omezením styku zasáhl do jeho práv a nadřadil zájmy matky nezletilého Šimona nad zájmy nezletilého dítěte na pravidelný a co nejširší styk s oběma jeho rodiči.

Odvolací soud doplnil dokazování zprávou dětské psycholožky PhDr. Vignatiové a výchovnou zprávou opatrovníka nezletilého Šimona, z nichž dospěl k závěru, že je důvodný závěr soudu prvního stupně o neprokázání tvrzení matky nezletilého Šimona, že existují konkrétní skutečnosti, které by schopnosti stěžovatele ve vztahu k péči o nezletilého syna zásadně omezovaly v rámci běžného rozsahu styku rodiče s dítětem. Současně však odvolací soud poukázal na značný rozsah styku stěžovatele s nezletilým vymezený soudem prvního stupně, o který stěžovatel ve svém návrhu ani nežádal, a dospěl k závěru, že takto široce upravený rozsah styku zcela nepřiměřeným způsobem narušuje realizaci výchovy ze strany matky, do jejíž výchovy byl nezletilý Šimon rozhodnutím soudu svěřen.

Takové závěry odvolacího soudu nejsou v hrubém nesouladu se skutkovými zjištěními, což by zásah Ústavního soudu odůvodňovalo. V kontextu celkové úpravy tak provedená změna je zcela odpovídající věku nezletilého Šimona a v žádném ohledu nemůže znamenat porušení práv druhého rodiče, jemuž nebylo nezletilé dítě svěřeno do výchovy, na realizaci jeho výchovného působení, stejně tak změněná úprava rozsahu styku nijak neohrožuje zájmy nezletilého Šimona. I když jde v poměru k dřívější úpravě vymezené rozsudkem soudu prvního stupně o úpravu užší, její realizací nemůže dojít k narušení či dokonce zpřetrhání přirozených a žádoucích rodičovských vazeb stěžovatele s jeho nezletilým synem. Nejde tedy o úpravu charakteru restriktivního omezení, které by vyřazovalo stěžovatele z pravidelného výchovného působení na jeho syna. Při celkovém posouzení změn, které napadeným rozsudkem nastaly, nelze dospět k závěru, že by napadené rozhodnutí vykazovalo znaky svévole nebo extrémního rozporu s principy spravedlnosti.

Následující nález je hodně zajímavý (kolik to toho otce asi stálo?)

II. ÚS 2280/13

 Stěžovatelka v ústavní stížnosti konkrétně tvrdí, že nejlépe odpovídá naplnění rodičovských práv u rodičů, kteří spolu nežijí, svěření dítěte do střídavé péče rodičů. K dosavadní péči a schopnostem stěžovatelky vychovávat nezletilou nebyly shledány žádné výhrady s výjimkou otce. Nezletilá projevovala spíše přání žít i nadále více se stěžovatelkou, nežli s otcem. Přitom názor nezletilé nepřímo zjišťovali jen znalci, v rámci zpracování znaleckého posudku, který konstatoval, že nezletilá Veronika je poměrně schopná formulovat své názory. Obecným soudům vytýká, že přesto svěřily nezletilou do výlučné péče otce.

Dále bylo v řízení osvědčeno, že se rodiče nejsou schopni dohodnout na podstatných okolnostech týkajících se nezletilé. Nejedná se přitom jen o bydliště nezletilé, zmíněné výše, ale i mateřskou a posléze základní školu, mimoškolní aktivity. Tomu odpovídá mimo jiné i to, že původní návrh stěžovatelky zněl na svěření nezletilé do její výlučné péče a střídavou péči začala stěžovatelka prosazovat až v průběhu řízení. Z obsahu námitek stěžovatelky přitom nevyplývá, že by někdy mělo dojít k obratu ohledně komunikace rodičů ve věcech nezletilé, ani že by někdo z nich někdy v této věci požádal o pomoc třetí osobu. Konečně byly obecné soudy konfrontovány s tím, že každý z rodičů bydlí a nadále chce bydlet v jiném městě, zatímco je v zájmu nezletilé, aby navštěvovala jen jednu mateřskou, resp. základní školu. Z rozhodnutí obecných soudů tedy rozhodně nevyplývá, že by jediným důvodem, proč obecné soudy shledaly nemožnost střídavé péče, spočívala v nesouhlasu otce s tímto řešením. Přitom nesouhlas otce se opíral právě o logistické problémy, jejichž důsledky otec shledával pro nezletilou negativními.

Problém rozvedených otců tedy není střídavá péče, výživné či snad špatné zákony! Problém je, že ve společnosti je mocensky udržována představa, že až na naprosto mimořádné případy (průsery, které už skutečně nešlo zamést pod koberec) jsou všechny soudní stolice čestní lidé a profesionálové, ačkoliv ve skutečnosti o našich životech rozhoduje ten nejhorší mravní lidský odpad. Střídavou péči o děti tak často dostane šmejd, který k tomu absolutně nemá předpoklady, ale má známosti a kvalitní otec je rozdrcen v opatrovnickém „masomlýnku“, protože nemá známosti ani „papírky“ (peníze), které tak miloval například mladoboleslavský soudce Nagy a určoval za ně „kulantní “ (nízké) výživné.

Tento problém nevyřeší pseudointelektuální žvásty fanklubu střídavé péče či  hajzlvíkové protesty ani za dalších deset let a pokud se chceme pohnout z místa, je třeba nazývat věci pravými jmény, usilovat o změnu současného politického systému směrem ke skutečné (přímé) demokracii a prosadit zásadní reformu celé justice.